C. S. Lewis: Rady zkušeného ďábla (úryvek)

Konečně jsem připravil mou nejoblíbenější část z knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla, kde autor mimo jiné stručně vysvětluje zádrhel, s nímž se asi někdy musel vypořádat každý věřící, totiž jak se slučuje naše svobodná vůle s Boží vševědoucností. Vše doplňuje přesná definice něčeho, co autor trefně pojmenoval „Historickým Hlediskem“, o tom ale více v samotné ukázce.

Pokud někdo z vás Rady zkušeného ďábla ještě nečetl, mohla by jej zarazit forma, proto jen velmi stručně – jde o fiktivní korespondenci dvou ďáblů, v níž poskytuje zkušenější z dvojice pokušitelů „Zmarchrob“ (org. Screwtape) rady svému mladšímu kolegovi „Tasemníkovi“ (org. Wormwood).

Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové sami mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu i čarodějníka.

C. S. Lewis

Rady zkušeného ďábla - 27. kapitola

Můj drahý Tasemníku,

zdá se mi, že teď neděláš téměř nic užitečného. To, že ho pomocí „lásky“ rozptyluješ, a tak ho odvádíš od Nepřítele, je samozřejmé; ale když on se teď modlí hlavně za svou nepozornou a roztěkanou mysl, znamená to, že té „lásky“ nedokážeš dobře využít, zkrátka – už zase jsi prohrál. Když láska nebo něco jiného rozptýlí jeho pozornost, pobídni ho, aby to pokušení překonal pouhou silou vůle a snažil se v modlitbě pokračovat, jako by se nic nestalo. Pokud bude roztěkanost považovat za svůj současný problém, svěří se s ní Nepříteli a učiní ji hlavním námětem svých modliteb a snah, pak nejen nebudeš mít úspěch, ale naopak: utrpíš porážku. Cokoli – dokonce i hřích –, co ho přiblíží k Nepříteli, je dlouhodobě proti nám.

Slibně vypadá tento plán: on teď, když se zamiloval, začal myslet na pozemské štěstí, a jeho čistě prosebné modlitby – kvůli té válce a jiným podobným záležitostem – jsou naléhavější. Teď je na čase, abys mu s modlitbami tohoto druhu působil intelektuální potíže. Vždycky je třeba podporovat falešnou duchovnost. Často lze lidi svést k přímé neposlušnosti Nepřítele, který jim jasně řekl tím svým obvyklým nudným, otřepaným a nezajímavým způsobem, jak už má ve zvyku, aby se modlili za svůj vezdejší chléb a za uzdravení svých nemocných – na základě zdánlivě zbožného důvodu, že „pravou modlitbou je chvalořečení a společenství s Bohem“. Musíš mu samozřejmě zatajit to, že modlitba za denní chléb je stejně primitivně prosebná, ať se interpretuje „ve smyslu duchovním“ nebo jakémkoli jiném.

Tvůj pacient se sice zavázal k té hrozné poslušnosti a asi bude s takovými „primitivními“ modlitbami pokračovat, ať uděláš cokoli, ale přesto ho můžeš zneklidňovat neodbytným podezřením, že modlitba je zbytečná a že stejně žádné objektivní výsledky nemůže přinést. Nezapomeň užít argumentu: „Když padne orel, vyhrávám já; když padne panna, prohráváš ty.“ Pokud se nestane to, zač se on modlil, bude to jen dalším důkazem, že prosebné modlitby neplní svůj účel; pokud se to stane, on samozřejmě rozpozná některé hmotné příčiny, které k tomu vedly, a tak: „by se to stalo i bez modlitby“. Pak mu tedy jak vyslyšené, tak i nevyslyšené modlitby dokážou, že nemají smysl.

Ty jakožto duch asi těžko pochopíš, jak on se tak může plést. Ale nezapomeň, že on považuje čas za absolutní skutečnost. Myslí si, že Nepřítel stejně jako on sám vidí některé věci, jak právě probíhají, na jiné v minulosti si vzpomíná a ostatní předvídá v budoucnosti. A dokonce i pokud on věří, že Nepřítel takhle věci nevnímá, přesto to v hloubi duše považuje za zvláštnost Nepřítelova způsobu vnímání – ve skutečnosti si nemyslí (přestože by řekl, že ano), že Nepřítel vidí věci tak, jak jsou! Kdyby ses mu snažil vysvětlit, že dnešní lidské modlitby jsou jednou z těch nesčíslných rovnocenných záležitostí, s nimiž Nepřítel uvádí zítřejší počasí do souladu, Tvůj pacient by Ti odpověděl, že Nepřítel tedy vždycky věděl, že se za to lidé budou modlit, a pak se tedy lidé nemodlili svobodně, ale byli k tomu předurčeni. A ještě by dodal, že počasí určitého dne lze zpětně odvodit z objektivních příčin až k samotnému původnímu stvoření hmoty, takže to všechno je na lidské i hmotné straně pevně dáno „od počátku“.

My ovšem zřetelně vidíme, co on měl říci, že problém přizpůsobení určitého počasí určitým modlitbám je jen jednou částí celkového problému, jak přizpůsobit celý duchovní vesmír celému hmotnému vesmíru, jak se to jemu jeví ve dvou bodech jeho časového způsobu vnímání. Stvoření ve svém celku přece působí na každý bod prostoru a času, ale lidi nutí jejich druh vědomí k tomu, aby úplný a celistvý tvůrčí čin vnímali postupně jako řetězec jednotlivých událostí. Proč ten tvůrčí čin nechává prostor pro jejich svobodnou vůli – to je tajemství, které se skrývá za tím Nepřítelovým žvástem o „Lásce“. Ale je jasné, jak On to dokáže; Nepřítel nepředvídá, že by lidé k budoucnosti dobrovolně přispívali, ale ve svém neohraničeném „Nyní“ je vidí k budoucnosti přispívat. A je jasné, že vidět člověka, jak něco dělá, neznamená ho k tomu nutit.

Dá se na to odpovědět, že někteří šťouraví lidští spisovatelé, obzvláště Boethius, toto tajemství vypustili na veřejnost. Ale v té duchovní atmosféře, kterou se nám konečně podařilo v západní Evropě vytvořit, si s tím nemusíš dělat starosti. Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. Dosáhli jsme toho hlásáním Historického Hlediska.

Stručně řečeno, Historické Hledisko znamená, že když se intelektuál setká s nějakým výrokem historického autora, nikdy se nezeptá, zda je ten výrok pravdivý. Spíše se bude ptát, kdo toho historického autora ovlivnil; jak se jeho výrok shoduje s tím, co napsal ve svých dalších knihách; do které váze vývoje autora nebo světových dějin myšlení to patří; jak to ovlivnilo pozdější autory; jak často to lidé (a obzvláště kolegové našeho vzdělance) nepochopili; co o tom soudili kritici v posledních deseti letech a jaký je „současný stav problému“. Náš intelektuál by jako nevýslovně primitivní zavrhl tu myšlenku, že by mohl klasického autora považovat za možný zdroj vědění a že by snad jeho výrok měl ovlivnit jeho vlastní myšlení a jednání.

A protože celou lidskou rasu pořád mást nemůžeme, je nesmírně důležité, abychom každou generaci odřízli od všech předešlých; vždyť pokud vzdělanost volně putuje mezi různými staletími, vždy hrozí to nebezpečí, že by charakteristické pravdy jednoho období mohly napravit charakteristické omyly jiného období. Ale díky Našemu Otci a Historickému Hledisku si teď velcí učenci berou z minulosti stejně malou poučení jako ten nejzaostalejší hlupák, který si myslí, že „dějiny jsou žvást“.

Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

C. S. Lewis

Rady zkušeného ďábla (1942)

Zveřejněno na webu Červenobílých